Osobní svoboda vs. loajalita k rodině

Někdy v sobě cítíme zvláštní konflikt. Touhu jít svou cestou – a zároveň pocit, že tím někoho zradíme. 
V tom napětí často stojí loajalita k původní rodině. Neviditelná, ale silná.

Loajalita jako pouto

Loajalita k rodině není špatná. Je přirozená.
Když jsme děti, jsme na rodičích závislé – doslova nám zachraňují život.
A tak si v sobě hluboko zapíšeme:

„Abych přežila, musím být hodná, užitečná, nenaštvat je.
 Možná dokonce musím nést jejich bolest, plnit jejich sny nebo být ticho.“

Jenže tenhle dětský kód často zůstává i v dospělosti.

* Neuděláš krok, který by tě „oddělil“


* Neuspěješ moc – protože by ses měla líp než oni


* Nežiješ naplno – protože oni taky nežili


Je to neviditelný slib:
„Budu s vámi ve vaší bolesti.“

Co to znamená pro tvůj život?

* Odmítáš nabídky, které by tě posunuly – protože bys „vyčnívala“


* Dlouho zůstáváš v rolích, vztazích nebo práci, které už tě nenaplňují


* Cítíš vinu, když jsi šťastná – jako bys neměla právo se mít líp


* Přehnaně se staráš o ostatní – a na sebe zapomínáš


* Máš neustálý pocit, že „ještě nemůžeš“ – že by to bylo sobecké nebo necitlivé


* Bojíš se udělat krok ke změně – i když po ní toužíš


Co s tím?

Rozhodnout se:
 Můžu jít vlastní cestou – a přesto je milovat.

„Nemusím žít jejich život, abych jim byla věrná.“


„Smím být svobodná. I když oni nebyli.“


„Smím být úspěšná. I když je to jiný příběh.“


„Smím být šťastná. A přesto je milovat.“

Tohle je vnitřní přechodový rituál. 
Jako kdybyste symbolicky řekli:

„Mami, tati, babi… děkuju za vše. A teď jdu svou cestou. S láskou.“

* Loajalita je přirozená – ale nemá svazovat


* Osobní svoboda není zrada – je to láska k životu


* Můžeš být věrná své rodině tím, že naplníš to, co jim nešlo


Možná právě to, co chceš žít ty, je přesně ten dar, který máš předat dál.